Básně

  


   Obyčejná víla...

     Ráno potkala mne víla,                 

     krásná, usměvavá byla,                

     za ruku mne uchopila                  

     a přála hezký den...                 

     Šel jsem právě po ulici,               

     zmrzlý úsměv ve svém líci,

     za svou prací do kanceláře šel. 

 

     Usmál jsem se také na ni,       

     poděkoval za to přání,  

     o kus dál jsem odešel...

     Došlo na mně rozjímání,  

     vzpomněl jsem si opět na ni,

     na její vlídné pousmání...         

     Řekla: "Přeju hezký den!" 

 

     Dostal jsem pak náhlý nápad,

     proč jen stále nesmyslně chvátat 

     a neříct "Dobrý den"?            

     Každého kdyby víla potkala, 

     hned z rána mu dobrý den popřála,

     kol všade bude radost jen...              

 

     Neustále člověk žasne,               

     že vše tak prosto, zcela jasné,      

     stačí se jen uvolnit...                    

    Když to zvládla obyčejná víla,  

     jistě existuje laskavá síla,         

     kterou i já bych chtěl mít...        

 

     Posílám žádost do nebe,

     nechci se tvářit kysele

     či se zmrzlým úsměvem...

     Ode této zvláštní chvíle   

     rozhod jsem se chovat mile:

     "Dobrý den, Vám lidé, všem!" 

 

                  Brno, 7. března 1995



Ženy, ach ženy...

Ženy.docx