Osobní příběh… topinambury…

    Jednoho jara zhruba před deseti léty přinesla paní jakési málo důvěru budící plody, že prý je to hodně zdravé a má to budoucnost. Budeme to jíst a na zbytek se určitě kupec najde… Měl jsem jisté pochybnosti, podle mého názoru nalétla výřečnému trhovci, ale nechal jsem se přesvědčit.

    Sehnal jsem si základní informace a začal s pěstováním. Rostliny se měly čile k světu, příliš práce s tím zase nebylo, úroda nad očekávání. V některých důlcích se nacházelo až 5 kg hlíz! Problém spočítal pouze v maličkosti, co si s nimi počít? Dopadlo to neslavně, jelikož i na tu konzumaci jsem zůstal sám, prostě jsem byl nucen přebytek zlikvidovat a měl pocit marné práce. Ale přítelkyně si říct nedala, že je mám zasadit znovu, že už to bude tentokrát lepší.Tyto hry se pak víceméně opakovaly pravidelně, vždycky jsem se nechal ukecat a vždycky se dočkal obdobného výsledku…

    Ale jinak musím říci, že se mi to líbilo. Sázím je do řádků, poctivě okopávám, odstraňuji přebytečné větévky, a ony se odvděčují silnými stonky rostoucími do úctyhodné výše.

    Několikráte jsem mezi ně nasadil okurky a rajčata, abych využil meziprostoru, a nezdálo se, že by to mělo být některé plodině na újmu. Z úrody v roce 2012 jsme si odnášeli pouze sadbu, zahradu totiž majitelé prodali.

    Začali jsme hospodařit na jiném pozemku. Založil jsem záhony a pro topinambury vyčlenil dva. Výpěstky za rok 2013 se nám již podařilo kompletně udat, snad i proto, že jsme je poprvé nabízeli přes internet! Bylo toho kolem sedmdesáti kil a docela se po nich zaprášilo. Z tohoto titulu jsem plochu rozšířil.

    V minulém roce (2014) jsme se potýkali s katastrofálním suchem, jsme totiž závislí pouze na srážkách, výnosy se snížily, ale i tak si troufám tvrdit, že bychom měli mít pod zemí nejméně 200 kilogramů topinambur slušné velikosti i kvality.

    Hnojivo vyrábím z listí, ukládám do kamenné skruže a zaliji vodou. Netvrdím ovšem, že je to to nejlepší. V létě jsem k nim zarýval hrachovou nať. Stonky jsem na podzim zbavil listoví, seřízl na požadovanou délku, uložil na suché místo, a na jaře z nich byly solidní tyčky k rajčatům. S kořenovým systémem je to kapánek horší. Většinou ho třeba spálit.

   Doporučuji rovněž nahlédnout do odkazů v návodu. Jsou zpracovány profesionálněji a obsahují více informací včetně receptů ke konzumaci. A já jen dodávám, že pokud se člověk topinambur přejí, mají projímavé účinky.       

                                                                                                            J. V.

Aucajdři… (3. 3. 2015)

    Na jaře minulého roku jsem sázel na stejném místě jako předešle topinambury. Když povyrostly, objevily se tu a tam ještě jiné, které se tam zamíchaly z těch nevykopaných. K novým nezapadaly, jelikož narušovaly jejich pravidelné formace. Prozatím jsem přímou likvidaci odkládal, až jsem dostal nápad. Založím nový záhon, a aby nepřekážely, přesadím je.
  Jak řečeno, tak uděláno. Dalo mi to zabrat, realizoval jsem se totiž na letitém neudržovaném trávníku. V potu tváře jsem vytvořil jen „pidizáhonek“ a byl rád, že jsem rád. Půda byla nehnojená, přidal jsem kolečko či dvě čerstvě přesívaného popela, ale víc už jsem se nesnažil.
  Vetřelce jsem vyrýval možno-li s kořenovým systémem, většinou to byly hluboce uložené malé hlízy, či dokonce jen jejich úlomky, které zakořenily.
    Políčko jsem zaplnil, zbylé rostlinky zaryl do travnaté plochy, kde se jim, to už ale předcházím, nedařilo. Takže zpět. Při sadbě jsem jim řekl, že je to vše, co jsem pro ně mohl udělat, a to ostatní už záleží jen na nich. Měl jsem teď už čisté svědomí, jelikož se mi příčilo ničit již vzešlé, třebas rostlinné, životy. 
  Nějakou dobu trvalo, než se nově uchytily, a zatímco ty regulérně zasazené za daných podmínek vzrůstaly, nechtěnky se viditelně opožďovaly a zaostávaly. A pak přišlo ještě sucho, které se také podepsalo. Na vyděděnce se dostávalo necelého půl ešusu pouze ojediněle a nepravidelně, když už jsem se nemohl déle dívat na to, jak trpí. A protože byly i nadále slabší a rostly všelijak, upustil jsem od zastřihávání, jak jsem činil u ostatních. Žily, sic skromně a chudě, ale za to já už doopravdy nemohl. Byly přece upozorněny, že to nemusí být zrovna procházka růžovým sadem, teď už to bylo jen a jen v jejich režii.
   V druhé polovině roku se počasí změnilo, srážek požehnaně, na hlavních záhonech stonky sílily a kontaktovaly bezproblémově hranici tří metrů, ale na tom maličkém to už tak zase slavně nevypadalo. Nedělal jsem si valné naděje, ale třeba by se mohly urodit alespoň ty malé, na sadbu, a měl v úmyslu je vykopat až jako úplně poslední.
   Člověk míní a věci se mění. Dnes bylo u nás hezky a já měl dostatek energie. Řekl jsem si, že záhon vykopu celý. Sice bylo vlhko, ale mám ty odolné vojenské boty, sluníčko svítilo, větřík foukal, a já ten plácek 3,5 x 3 m zdolal celý.
  K mému překvapení jsem odtud sklízel celých pět kbelíků! Takových 25 kg! A přitom byly většinou mnohem větší, než ty na ostatních záhonech. Největší váží 340 g! A jestliže jsem se dosud chlubil exempláři z úrody před třemi roky, tyto, co se velikosti týče, je překonaly téměř dvojnásobně!
    

    Že by mi ty rostlinky nakonec přece jen rozuměly a takto se odvděčily za šanci, kterou jsem jim dal?

                                                         3. 3. 2015                         Někdy před třemi roky...